Domašín u Dobrušky
Domašín za válek
Třicetiletá válka
17.června 1639 se zmocnil nedalekého Hradce Králové švédský vojevůdce Banner a zůstal zde až do února 1640. Blízko k Dobrušce se dostal pluk generála hraběte Hodice, rodáka z Moravy, který přešel ke Švédům. 2.května 1640 museli (z nařízení hejtmana Jana Rašína z Rismburka) rychtáři a konšelé všech obcí Opočenského panství před radou města Dobrušky složit přísahu, jaké ztráty od léta r.1639 do sv. Matěje r.1640 utrpěli. Vše bylo sepsáno na tzv. partikulární rejstříky.
V letech 1642 a 1643 táhla Domašínem různá vojska, která musel lid vydržovat. Švédské vojsko vpadlo znovu na Opočenské panství v r.1646. Od 9. do 10.října mělo hlavní stan v Dobrušce, kterou zcela vydrancovalo. Zřejmě trpěl i Domašín, protože mnozí obyvatelé utekli do lesů. Skupina švédského vojska tábořila i v Dolích proti cihelně. Protože v r.1639 švédský vojevůdce Banner dobyl a vypálil nedaleký hrad Frymburk, byli v r.1647 vybráni z každé obce robotníci, kteří pracovali na jeho opevnění. Poté v letech 1647 a 1648 postihl Dobrušku a okolí mor, takže údajně ani hřbitov nestačil na tolik mrtvých.
Sedmiletá válka
Z r.1744 se dochoval seznam škod, v němž je uvedeno, že v Domašíně během sedmileté války obojí vojsko pobralo za 631 zlatých a 43 krejcarů píce. Více o této válce v obci Domašín není známo.
Válka v roce 1866
R.1850 byla vydaná vyhláška o přípřežích, která zavazovala majitele koňských povozů k tomu, že s nimi museli jezdit pro rakouské vojsko. Většinou vozili nemocné. V srpnu 1866 se konaly přípřeže i pro pruské vojsko.
27.června 1866 prohráli Rakušané bitvu na Brance u Náchoda. Rakouské vojsko ustupovalo směrem k Dobrušce, proto někteří obyvatelé z okolních vesnic dostali strach a vystěhovali se i s dobytkem do Doubrav (Jan Rejzek z Domašína odešel dokonce až do Vojenic). Třetího dne se většinou vraceli zpátky, neboť už nehrozilo přesunutí bojů k Dobrušce. Z Domašína padli během této války Josef Hejzlar č.40 (v bitvě u Sadové) a Václav Lichý č.35 (v bitvě u Jičína).
Váže se k ní i historka Ferdinanda Hencla, kterou zmiňuje ve své knize „Vzpomínky starého kováře“ jeho syn Jindřich. V Dobrušce bylo usazeno válečné vojsko dragounů. Po přepadení Prusů osmi muži v Dobrušce, dal jejich komandant hledat zbraně po celém okolí. Přišli i do Domašína, kde se zastavili v kovárně, ale díky diplomacii kováře Ferdinanda Hencla od prohlídky v Domašíně upustili.
Prusové se zde zastavili ještě jednou, když utíkali s povozem. Kovář je však postrašil, že nepřátelské vojsko je blízko a poradil jim, aby vůz nechali v Domašíně a odešli za hranice po stezce, kterou jim ukázal. Prusové ho poslechli, a tak náklad povozu (rýže, tabák, ovoce, pokrývky na koně atd.) připadl obci.
První světová válka 1914-1918
26.července 1914 byly vyvěšeny žluté mobilizační vyhlášky a provolání císaře Františka Josefa I. „Mým národům“. Povoláni byli záložníci do 36 let s nástupem do 24 hodin. V červenci 1914 tedy odešlo z Domašína osm prvních záložníků: Na druhou výzvu domobrany v srpnu 1914 byli odvedeni muži od 37 do 42 let a 8.září 1914 narukovaly ročníky 1892-1894. V říjnu téhož roku byly odvedeny na tři etapy ročníky 1878-1890.
Další odvody se konaly v únoru 1915 (ročníky 1891,1895,1896), v březnu (ročníky 1891 a 1895) a v dubnu (ročník 1896), poté v květnu 1915 (ročníky 1870-1875), červnu 1915 odvody sedmnácti ročníků, začátkem roku 1916 se odváděli muži do padesáti let a v únoru 1916 byli povoláni padesátiletí. V květnu 1916 byl odveden ročník 1899. Na jaře r.1917 byli odvedeni poslední, kteří při předchozích odvodech nenarukovali pro různé vady apod.
V činné službě bylo sedmdesát dva občanů z Domašína a čtyři příslušníci obce, kteří měli bydliště jinde. Ve vsi zůstali pouze staří lidé, ženy a děti, na nichž spočívala za války veškerá práce. Ženy vojínů pobíraly válečné podpory. Někdy dostal vojín na nejnutnější práce dovolenou.
Několik vojáků z Domašína bylo za své činy vyznamenáno; stříbrnou medaili obdržel Josef Mach č.61 za bitvu v Tyrolích, kdy z celé kompanie zůstali naživu pouze tři vojáci. Bronzové medaile si vysloužili Jan Lemfeld č.23, Vincenc Jarkovský č.19, Karel Lepš č.47 a Alois Knapp č.28.
Během první světové války padli tito vojáci z Domašína: Jan Seidl č.72, Jan Bílek č.63, Josef Jarkovský č.20, Jaroslav Řehák č.30 a příslušníci obce s bydlištěm jinde – Václav Trůněček z č.48, Antonín Smažík z č.55 a Jaroslav Moravec z č.7.
Mnozí se vrátili ze zajetí: z ruského - Josef Rejzek č.17, Jan Cvrček č.29, Josef Čtvrtečka č.71, Josef Marek č.45, Václav Novotný č.37 a Jaroslav Bléha č.79, z italského - Josef Jarkovský č.24 (stal se italským legionářem), Jaroslav Seidl č.72, Josef Jarkovský č.84 a Václav Jarkovský č.60.
V ruské legii bojoval Jan Ryšavý z Miškova (za první republiky se přiženil do č.43), který se účastnil anabáze na sibiřské magistrále. Jaroslav Bléha č.79 sloužil v Rudé armádě. Při postupu rakouského vojska v Haliči byli odsunuti uprchlíci z válečného pásma do zázemí. Do Domašína se tak dostalo deset uprchlíků z Polska. Jednalo se většinou o ortodoxní Židy.
Během války nastaly poruchy v hospodářském životě. Objevil se nedostatek pracovních sil, což se projevilo v ochromení průmyslu i zemědělství. Kalamita v zásobování si 15.ledna 1915 vyžádala zavedení lístkového systému přídělů potravin. Byl zřízen státní obilní ústav, kam musel každý zemědělec odevzdat přebytky své úrody. Komisionářem v Domašíně byl ustanoven Josef Rydlo z Dobrušky č.15.
Po válce, r.1925, se obecní zastupitelstvo z podnětu hasičského sboru usneslo vystavět padlým v první světové válce pomník u studny proti č.24. Nakonec však bylo vybráno místo jiné – u dolního rybníka proti č.2. Kámen byl přivezen z doberských lesů, jednalo se o druh žuly Mineta, který se dříve používal na pomníky. Kamenické práce provedl sochař a kameník Josef Dašek z Dobrušky. Železný plot kolem pomníku postavil Antonín Rejzek, kovář a kronikář.
Slavnostní odhalení se konalo 18.června 1926. Uspořádal ho místní hasičský sbor pod patronací obecního zastupitelstva. Průvod s alegorickými vozy a hudbou Novoměstské kapely šel od cháborské cesty k památníku, kde na každé straně držel čestnou stráž legionář ve stejnokroji - za ruskou legii Jan Ryšavý č.43 a za italskou Josef Jarkovský č.24. Zahajovací řeč pronesl starosta obce Josef Moravec č.15.
Josef Jarkovský, zedník v Domašíně č.84, po válce sepsal své zážitky z italské fronty, ze zajetí a posléze z domobrany v Krkonoších. Svůj rukopis nazval „Kronyka ze světové války od roku 1/2 1915 do 4/9 1919“. Je zajímavé, že řadový voják napsal o svém působení v rakouské armádě, když ani mnozí důstojníci své paměti nesepsali. Rukopis podává svědectví o bojích na italské frontě a o pocitech obyčejného člověka z války. „Kronyku“ vlastnil Josef Čižinský mladší z Domašína č.42 a nyní se nachází v Městském muzeu v Dobrušce.
II. světová válka (1938-1945)
Když začalo Německo přesunovat svá vojska a oddíly SS k československým hranicím, proběhla v květnu 1938 částečná mobilizace. Do Domašína přijeli z Dobrušky vojenští zástupci a zástupci civilní protiletecké obrany (CPO). Rozkázali postavit u kapličky přes silnici překážku, a tak svolaní občané a členové místního hasičského sboru vytvořili hradbu z kamene. Připraveny byly též dva vozy naložené dřívím, jimiž by se cesta případně zatarasila. Ustanovily se hlídky, které měly za úkol zastavit a zkontrolovat každé projíždějící vozidlo. První den tvořili hlídky členové hasičského sboru a další dny potom ostatní občané – vždy po třech u kapličky a nade vsí. Povoláni byli i příslušníci náhradní zálohy. 24.května 1938 byly hlídky opět odvolány a hradba ze silnice odstraněna.
V polovině září 1938 přivezl četnický strážmistr z Dobrušky svolávací lístky pro záložníky první zálohy s rozkazem ihned se odebrat do vyzbrojovací stanice v Bystrém. Většina jich zůstala s poručíkem Veselým a vykonávala službu v opevněných krytech nad Sedloňovem. 24.září 1938 byli povoláni k zvláštním úkolům příslušníci prvních záloh a příslušníci druhé zálohy do padesáti let. V této době museli být odevzdáni tzv. evidenční koně, které osm určených honců rozvádělo na místa jejich určení, konkrétně k Hradci Králové a Jaroměři. Na základě rozkazu byla z domašínských občanů sestavena pracovní rota, která měla své stanoviště v Dobřanech. Shromažďovala se na dvoře statku č.2 a vykonávala práci při kopání překážek, napínala ostnatý drát a pomáhala při kácení stromů. U kapličky byla opět postavena hradba z kamene a trámů a znovu se držely hlídky.
Po konferenci v Mnichově (30.září 1938) bylo vydáno okupované pohraničí a vojsko se stáhlo bez boje do vnitrozemí. Od 10.října do 5.listopadu 1938 byla v Domašíně ubytována baterie dělostřeleckého pluku č.35 z Josefova. Byla vlídně přijata a obyvatelstvo navázalo s vojáky přátelské vztahy. Velitelství dokonce půjčovalo zdarma koně k vykonávání polních prací.
V r.1942 byl vydán rozkaz svážet obilí v určitý den do stanoveného mlýna. Na silnicích stály kontroly, aby zamezily mletí načerno, a tak se do mlýnů jezdilo tajně v noci. Na Dobrušsku to bylo u Paštiků Podchlumí, u Šafářů v Kamenici, někdy i v Behově mlýně na Škutině a u Šolína v Mastech. Při kontrole u Paštiků se našly záznamy o mletí načerno, kvůli nimž byl mlynář deportován do německé věznice.
Perzekuce
Za války docházelo také k četným perzekucím, jež se nevyhnuly ani Domašínu. V říjnu 1938 zde byla zlikvidována místní skupina KSČ. V r.1943 byl zatčen František Patrman č.9 a vyšetřován hradeckým gestapem. Po dvou měsících byl propuštěn na svobodu. V září 1941 byl zatčen František Pátek, výměnkář z č.46, za poskytnutí noclehu hledanému plukovníku Petříkovi z Dobrušky, který po dopadení vyzradil, u koho se ukrýval. František Pátek byl odvezen do Hradce Králové, odtud po třech dnech na Pankrác a posléze do vyšetřovací vazby v Drážďanech. Zde pobyl měsíc a vrátil se opět na Pankrác, kde byl odsouzen na deset měsíců. Pět z nich strávil ve věznici v Bayreuthu (Bavorsko) a zbytek v Jihlavě. Před Vánocemi r.1942 se vrátil do Domašína.
Jaroslav Bléha, tovární dělník z č.79, nasazený do Siemensonových závodů v Mostě, byl zatčen gestapem pro sabotáž a vězněn v Drážďanech ve věznici Mathyldě, kde prožil bombardování města. Zúčastnil se i hladového pochodu vězňů do Míšně. Zde byli vězňové osvobozeni americkou armádou.
Obětí války se stal Karel Moravec z č.11, narozen 12.prosince 1885, kterého zatkla 15.prosince 1943 kriminální policie. Toho dne se v Domašíně konala hospodářská kontrola za asistence četnického strážmistra Hudce z Dobrušky. Při ní se nikde nic nenašlo. Kolem druhé hodiny odpolední přijelo ke kapličce vozidlo se dvěma uniformovanými členy německé policie a jedním členem gestapa. Na základě udání šli přímo do č.11, kde také našli ukrytou zásobu krmného a chlebového obilí (201 kg ječmene, 137 kg ovsa a 96 kg pšenice). Všichni občané byli poté svoláni na náves proti č.8. K ukrytému obilí se přiznal Wolf z č.10, kde byla prohlídka také vykonána. Karel Moravec z č.11 však zapíral, neboť o ničem nevěděl. Obilí totiž ukryla jeho žena. Příslušník gestapa křičel na shromážděné občany: „Vy bando česká, my máme na Vás pořádny provazy uchystány, abychom Vás pověšeli!“ Velitel kriminální policie zatkl Karla Moravce a četník ho odvedl na obecní úřad. I když jeho manželka vinu na poslední chvíli přiznala, byl přesto odveden. Všichni obyvatelé obce museli pak jednotlivě vstupovat do hostince a hlásit, co mají ukrytého. Lidé byli vyděšeni a přiznávali všechno. Kdo nic neohlásil, byl odveden do sálu. Osud občanů v sále závisel na prohlídce Antošova hospodářství č.56.
Josef Antoš mladší č.56 a Josef Jarkovský č.26 byli v hostinci týráni a postaveni čelem ke zdi. Potom odjelo gestapo na statek Josefa Antoše. Zkopali zde jeho otce a matku a vše zpřeházeli. Naštěstí nic nenašli, jen zbytek zrní v secím stroji. Všichni v sále museli potom podepsat osobní prohlášení, že žádné zásoby neukrývají, a teprve potom byli propuštěni. Při této kontrole bylo zabaveno: „1287 kg pšenice, 939 kg žita, 1111 kg ječmene, 467 kg ovsa, 10 kg maku, 54 kg mouky. Celkem 3868 kg.“ Vyplývá to ze seznamu, na němž je podepsán za německou kriminální policii v Praze velitel Kurt Lach. Karel Moravec byl do rána zavřen pod dobrušskou radnicí a druhý den převezen do Hradce Králové. Po šesti týdnech ho odvezli na Pankrác, kde 18.února 1944 zemřel.
Osvobození
V r.1944 se již blížila Rudá armáda, a tak byli na pomoc při opevňování moravsko-slovenské hranice odvedeni Josef Čižinský starší č.42, Jaroslav Moravec č.7, Josef Slezák mladší č.14 a Josef Šenkýř č.40. Vrátili se v březnu 1945. V Německu bylo zaměstnáno z Domašína patnáct osob. Bohumil Lemfeld, který pracoval na francouzských hranicích, se vrátil až dva měsíce po osvobození. Ostatní většinou utekli dříve, hned po zhroucení Říše.
V březnu 1945 přijel do Domašína transport 86 civilních uprchlíků, většinou zemědělců z obce Thomaskirchen z okresu Wohlau (kraj Vratislav). Byli ubytováni i s povozy v číslech 17, 18, 19, 24, 26 i jinde, chudší pak v hostinci. Polní kuchyň byla zřízena proti hostinci; vařil zde řezník Jaroslav Moravec č.7. Jeden transport z téže obce byl ubytován v hostinci u Studánky. Ti, kteří měli potah, vypomáhali na poli. Po 5.květnu jim byla zabavena jízdní kola a prodána místním občanům. V polovině května odjeli všichni domů.
5.května 1945 se rozšířila v Dobrušce a okolí nezaručená zpráva, že do Náchoda už dorazili Rusové. Obyvatelé začali odstraňovat tabulky s německými nápisy, ale 6.května přišlo z Dobrušky deset německých vojáků s nařízením znovu obnovit německé nápisy. Zároveň bylo vyhlášeno stanné právo - po osmé hodině večerní nesměl nikdo vycházet z domu. Na silnici z Dobrušky stáli vojáci, kteří legitimovali všechny průchozí. 8.května 1945 v noci odjelo z dobrušských kasáren německé vojsko a stanné právo bylo zrušeno. 9.května odešli poslední němečtí vojáci a 10.května konečně dorazila Rudá armáda; před polednem byla v Rychnově nad Kněžnou a odpoledne už v Provozi a ve Valu. Dlouhá kolona ruského vojska projížděla Domašínem k Dobrému 11.května 1945. Někteří sovětští vojáci přepadali místní občany a brali jim různé věci, především kapesní hodinky. Antonínu Sedláčkovi z č.76 vzali údajně novou chromatickou harmoniku. Poslední Němci odjeli z Domašína v r.1946. V důsledku následného osidlování pohraničí odešlo z Domašína celkem 34 osob, včetně dětí.